Univerzita palackého V olomouci

2.5 Faktory vzniku a rozvoje závislosti

2.5.1 Rodinné faktory

Teorie zabývající se systémem rodinných vztahů předpokládají, že závislost je jev, který není izolovaný, ale existuje v systému vztahů daného jedince. Při výzkumech vztahů mezi závislými a jejich rodiči se objevily jak nadměrně angažované, přehnaně ochraňující tendence, tak i postoje chladné a lhostejné (Kaufman a Kaufman, 1979, In Hajný, 2003a). Hajný (2003a) uvádí opakující se strukturu rodinných vztahů závislých, kde se často vyskytuje nadměrně ochraňující a pečující matka, a chladný, slabý či nepřítomný otec. Vztahy mezi synem a otcem bývají velice negativní či konfliktní. Pokud se jedinec
při svém chování setkává pouze s nedůslednou a přitom milující matkou, nezískává dostatečný kontakt s realitou. Jestliže tedy není přítomna disciplína, kterou otcové často představují, může jít skutečně o jeden z faktorů, které přispívají ke vzniku závislosti.

Ženy a dívky s drogovou závislostí mají častější zkušenost se vztahem k úzkostné či z jiných důvodů značně kontrolující matce. Riziko rovněž představují závislé matky, které se pak pro dcery stávají výrazným identifikačním vzorem. Zdá se být pravidlem,

že v rodinách závislých není jasně stanoveno, kdo má co dělat, co je čí starost a čím si kdo může být jistý. Dítě pak vyrůstá v dramatické nejistotě, kde se neustále mění jeho kompetence, svoboda a odpovědnost (Hajný, 2008).

Podle modelu kodependence (spoluzávislosti) se jedná o určitý vzorec osobnostních rysů, který lze předpokládat u většiny členů rodiny se závislým členem. Model spoluzávislosti totiž předpokládá, že partner nebo rodina závislé chování umožňují. Může se jednat o „slepotu“ vůči zjevným souvislostem nebo o neschopnost udržet určitá pravidla a hranice, obviňování místo hledání řešení apod. (Hajný, 2008).

Cancrini (1985, In Hajný, 2003a) uvádí klasifikaci, kde dává do souvislosti typ závislosti a rodinnou strukturu. Rozlišuje závislost traumatického typu, která je obvykle náhlou reakcí na trauma, ztrátu, konflikt a pocity úzkosti, zlost či paniku. Rodinnými faktory jsou v tomto případě zneužití, úmrtí, nezvládnutý odchod jednoho z rodičů, násilí, onemocnění apod.

Dalším typem je neurotická závislost, která se vyvíjí v rodině s nahromaděným napětím, neřešenými vztahovými problémy, špatně či slabě vymezenými hranicemi mezi generacemi, zdůrazňováním rozdílů mezi „dobrým“ a „špatným“ dítětem a partnerskými obtížemi. Tento typ je nejčastější. Třetí kategorii tvoří přechodová závislost, která odpovídá těm osobnostním rysům závislých osob, které jsou popisovány jako hraniční. Zahrnuje nestálost v osobních vztazích, epizodické úniky do fantazijního či zcela psychotického prožívání a myšlení apod. V rodinách se může vyskytovat psychiatrická zátěž nebo trauma, které nebylo dostatečně otevřeně a emočně zvládnuto. Jak samotné závislé osoby, tak i jejich rodiče mohou tíhnout k podivným životním zájmům či aktivitám (sekty, esoterické vědy apod.).

Pro sociopatickou závislost je charakteristické lhostejné prostředí v rodině, fyzické násilí, kriminalita či zneužívání, nebo vyrůstání v instituci. U jedince se vyskytuje vysoká míra asociálního jednání a absence jasných chvil, kdy by připouštěl vlastní vinu
nebo odpovědnost. Užívání drog představuje pouze doplněk jeho problémového chování.

2.5.2 Psychologické a psychosociální faktory

S rozvojem psychologie a psychoterapie byly hledány důvody rozvoje závislosti v psychice lidí. Můžeme říct, že drogy disponují základními nabídkami, pro které je lidé vyhledávají a stávají se na nich závislými. Jedná se o dosažení větší kontroly, moci nad sebou či nad druhými, urychlení a zkvalitnění vlastního vývoje, zbavení se nepříjemného stavu, vyvolání slasti, příjemného stavu, zintenzivnění smyslových zážitků, usnadnění přizpůsobení a součást asociálního životního stylu. Droga je často vyjádřením náležení k určité skupině, přičemž čím více je daná skupina na okraji společnosti, tím více používá skupinového narcismu jako formy kompenzace a droga zde častěji než v jiných skupinách slouží k vyspravení ega potvrzováním si správnosti společenství a jeho životního stylu (Frouzová, 2003).

Existují čtyři vůdčí psychoterapeutické přístupy drogových závislostí: spirituální přístup Anonymních alkoholiků, který je významný právě tím, že vnesl do modelu závislosti spirituální dimenzi. Další přístup je psychoanalytický, kde zneužívání návykových látek zahrnuje nevědomý konflikt, deficity a deformace intrapsychických struktur a vztahů. Braní drog představuje jakýsi produkt konfliktu mezi potlačenou myšlenkou a obranou vůči ní a léčba vychází z představy, že zvědomíme-li opět to, co jsme potlačili na určitém stupni vývoje, můžeme si dnes s problémem či zážitkem poradit lépe. Přístup rodinné terapie vychází z teorie systémů, kde symptomový člen ukazuje na poruchu celého systému a jako takový je třeba léčit. Behaviorální přístup zase nahlíží na závislost jako naučené chování, podmíněné navíc chemicky. Terapie se proto zabývá přeučením těchto vzorců hlavně pomocí odměn a trestů (Frouzová, 2003).

2.5.3 Vývojové aspekty

Zjednodušeně můžeme říci, že vývoj člověka je cesta od naprosté závislosti
na druhých (kojenec) k vyváženému poměru mezi samostatností a vzájemnému tvořivému využívání potenciálu dvou či více lidí (zralá schopnost vytvářet a udržovat vztahy s druhými). Nejrizikovější období představuje adolescence, kdy vrcholí drama dospívání
a kdy dominuje téma separace (oddělování se) a individuace (utváření vlastní identity). V tomto období je mladý člověk vystaven zatěžkávací zkoušce zralosti dosud vybudované osobnosti. Psychoanalýza předpokládá souvislost mezi závislostí a raným dětstvím, přičemž účinek psychoaktivní látky umožňuje vyjádření určitých afektů a uspokojení určitých potřeb, které za běžného stavu vědomí bývají potlačeny. Obvykle se jedná
o potřeby a afekty pocházející z minulosti, nejčastěji z dětství. Užívání drog je v tomto případě spojováno se závislým typem osobnostní struktury fixované v orálním stadiu vývoje, což je první rané období dítěte, ve kterém se jeho vnímání soustřeďuje převážně
do okolí úst a zažívacího traktu. Odraz tohoto období pak můžeme spatřovat v momentech, kdy dospělý člověk vyžaduje, aby o něj bylo pečováno, aniž by se on sám na tom aktivně podílel. Další znaky doprovázející orální fixaci jsou nízká tolerance k napětí, bolesti
a frustraci (Hajný, 2003b).

Dítě tím, co dělá a později i tím, co říká, dává najevo určité potřeby a tendence, které vyžadují adekvátní reakci ze strany rodičů. Pro zdravý vývoj dítěte je nutné,

aby rodiče v určité chvíli reagovali vstřícně, jindy odmítavě, kriticky, a používali také různé sankce. Vyvážení a načasování takové rodičovské reakce je skutečně složité
a v rodinách uživatelů drog se setkáváme s pozoruhodnou nevyvážeností v reakcích – v určitých věcech jsou děti přetěžované odpovědností a nároky, a jinde mají roli malých dětí. Rodiče ve svých reakcích navíc kolísají v nevypočitatelných výkyvech. Nadměrné přetěžování pak může vést k vývoji tzv. dospělého dítěte, nebo k opakovanému selhávání, které se postupně šíří na další a další oblasti jeho života. Na druhou stranu,
při nedostatečné stimulaci vývojový potenciál dítěte zamrzá, nemá dostatečné podněty
pro růst a úspěch a neučí se vyrovnávat s drobnými neúspěchy a překážkami (Hajný, 2003b).

Úkolem adolescenta je splnit pro úspěšné začlenění do společnosti řadu vývojových úkolů. Jedním z hlavních úkolů je budování identity, v jejímž pozadí stojí chaos, který celý proces narušuje, inspiruje a umožňuje vznik nové kvality. Právě chaotická identita typická pro slabé já bývá u závislých jedinců obvyklá. Stereotyp závislosti s jednoduchým zaměřením na dosažení změny prožívání se pro dospívajícího může stát úlevným útočištěm a odpovědí na mnoho otázek a nejistot (Hajný, 2003b).

Dalším vývojovým úkolem je přijetí reálného obrazu svého těla a ujasnění sexuálních preferencí. Užívání drog zde nabízí množství úniků a náhradních řešení, například snižuje psychické zábrany, což může pomoci při sexuálním chování, pervitin zase snižuje chuť k jídlu, což vede k úbytku váhy (tuto vlastnost oceňují lidé s vyšší hmotností). Užívání drog však představuje pouze dočasné řešení a autoagresivní vztah
ke svému tělu je pravý opak vývojového úkolu v tomto období.

Rovněž by mělo dojít k nalezení stabilnější role mezi vrstevníky, prožití intimity partnerského vztahu a naplnění vzájemné potřeby idealizace v období zamilování. Nezbytné jsou také okamžiky ztrát vztahu, rozchodů a zklamání, které vystavují mladého jedince dalším zkouškám. I zde mohou být drogy využity jako „pomocný“ prostředek (Hajný, 2003b).